Postavení laického prvku v  soudním řízení je sama o sobě velmi zajímavá otázka. V našem prostředí se projevuje spíše v podobě institutu přísedících. Právě některé nedostatky, které se v souvislosti s ním objevují, by se mi možná zdály mnohem relevantnějším zdrojem argumentů proti zavedení porotního systému u nás. Netroufám si posuzovat, zda je mezi českým a americkým lidem takový rozdíl, jaký předpokládá autorka. Teze, že český lid by měl již od prvního kontaktu s obžalovaným jasno, zda trestný čin spáchal nebo ne, se mi zdá zjednodušující. Naopak bych se ptal, zda by se podařilo zajistit opravdu kvalitní a reprezentativní obsazení soudní poroty, zda by se z ní nestávala spíše záležitost vybraných skupin lidí. Dále bych se obával, zda by na naši porotu neměli větší vliv samotní soudci než advokáti. Tímto srovnáváním nechci klást rovnítko mezi soudními porotami a přísedícími. Samozřejmě jsou mezi nimi významné rozdíly, které mohou problémy u nás tradičního institutu v případě porot do určité míry řešit. Existuje například porotní povinnost a je jasné, že soudce nebude ve stejně intenzivním kontaktu s porotci, v jakém je s přísedícími. Avšak přece: I porotní povinnost se dá obcházet, navíc může mít svá ekonomická a další negativa. Soudce může být pro mnohé porotce větší autoritou a je úplně vyloučeno, že se mu coby nestrannému arbitrovi budou snažit odezírat ze rtů, že je může i významně ovlivnit, pokud se o to bude snažit? O celém problému bych spíše uvažoval v tom kontextu, že soudní poroty u nás nejsou tradičním institutem. Nemáme s ním zkušenosti a jen obtížně můžeme odhadovat, jaké z jeho možných nevýhod by se mohly v našem prostředí projevit. Pokud bychom jej měli zavádět, museli bychom pro to mít pádné důvody. Zdálo by se mi tedy lepší zkoumat spíše je.