V podstatě souhlasím s autorem i s předchozí recenzentkou. Nemyslím si, že je nutné, aby zákon přímo vymezoval konkrétní kritéria, která mají být posuzována při takovémto zastavení exekuce. On je totiž už vlastně dává - jen je nutné trochu víc přemýšlet nad jeho zněním. V § 290 odst. 2 osř se stanovuje, že zastavit exekuci na běžné výživné je možné za podmínky, že "lze předpokládat, že povinný vzhledem ke svému chování i poměru k práci bude výživné plnit dále dobrovolně." Chtěl bych tu zvlášť zdůraznit slovíčko plnit. Jeho význam nám přibližuje § 1908 odst. 2 oz, který požaduje aby plnění bylo řádné a včas. A to je právě to, na co autor poukazuje, že má být zvažováno - zda lze předpokládat, že povinný bude nejen "tak nějak zhruba" plnit svoji vyživovací povinnost, nýbrž že ji bude plnit řádně a včas. Na to lze usuzovat právě z jeho chování a poměru k práci. Pokud to některé soudy takto nezvažují, je to pro mě nepochopitelné... Jedním z řešení je samozřejmě vymezení přesných kritérií v zákoně. To však nepovažuji za vhodné, bylo by to příliš kazuistické, ve složitých případech nepoužitelné, degradovalo by to soudce na pouhého operátora práva, pak na jeho místě může sedět umělá inteligence, která provede prosté srovnání zákonné normy s reálnou (touto normou normovanou) situací a vysloví buď soulad či nesoulad. To už by ale bylo asi na jiný článek... Za mnohem rozumější považuji současnou úpravu, která, jak argumentuji výše, nabízí bližší vysvětlení posuzovaných kritérií a zároveň ponechává prostor skutečné úvaze. Excesy lze řešit skrze soudní systém - opravné prostředky - a jak vyplývá z autorova článku, toto řešení excesů v praxi funguje.