Tento článek jsem si vybrala pro jeho jistou rozporuplnost, nevím, zda to byl záměr autorky, ale na mne osobně působí jako jisté povzdechnutí nad určitým aspektem soudcovského stavu. Nemohu říci, že bych nerozumněla tomu, co chce autorka vyjádřit, sama vnímám obraz soudcovského stavu jako jakýsi odpovědnostní a morální piedestal, který je v dnešní době, možná více než kdy dříve, zapotřebí udržovat neochvějný a neposkvrněný. Je ale třeba konstatovat, že svoboda projevu soudce je již dnes limitována jeho povinnostmi, které stanoví nejen Etické zásady chování soudce, na které autorka odkazuje, ale zejména samotný zákon o soudech a soudcích. Plně se ztotožňuji s tím, že je vždy velmi nešťasné, když se soudce veřejně vyjadřuje k jakémukoli tématu způsobem, který nabourává důvěru veřejnosti a snižuje prestiž soudcovského stavu. Přesto nemohu souhlasit se závěry autorky, které na mě působí do jisté míry radikálně. Domnívám se, že omezování svobody projevu soudců v jakékoliv míře není cestou k udržení vysoké hranice profesionality a osobního morálního kreditu soudců. Je úlohou nezávislých a nestranných orgánů, aby kontrolovaly a vyhodnocovaly jednání soudců, zda neporušuje vysoký morální standard kladený na toto povolání. Z tohoto důvodu existuje kárná odpovědnost soudců, ale v případě veřejné prezentace osobních názorů je hranice toho, co se někomu zdá býti dehonestikující velice tenká a úloha kontrolních orgánů nelehká.