Z hlediska legitimity se výzvědná činnost jeví jako nečestná a nebezpečná. Přísun strategických informací a jejich výměna nicméně podle některých odborníků přispívá k předcházení nedorozumění a napětí mezi státy a k rovnováze sil. Dnes má význam také při eliminaci teroristických hrozeb (kdy státy mají dokonce povinnost těmto hrozbám předcházet).

Z hlediska legality by mohl být porušen zákaz intervence do vnitřních záležitostí států a narušení jejich suverenity. Některé způsoby masivního sběru dat by mohly být porušením práva na ochranu soukromí jednotlivců. Konečně by mohlo dojít k porušení pravidel diplomatického práva. Na druhou stranu se mi nepodařilo najít normu zakazující špionáž jako takovou (pomineme-li pravidla zacházení s operativci v době ozbrojeného konfliktu nebo týkající se funkcí diplomatických misí). Naopak na mezinárodní scéně vidíme dlouhou historii provozování špionážních aktivit mezi státy sahající dávno před období vzniku obecného mezinárodního práva. Někteří autoři jdou ještě dál, když uvažují o špionáži jako o součásti práva na sebeobranu (nezapomínejme ale na obecnou nepřípustnost preemptivní sebeobrany).

Co převažuje z hlediska legitimity? Jsou rozhodující výše uvedené prospěšné cíle, nebo mocensko-politické záměry sledujícího vůči sledovanému?

Z hlediska mezinárodního práva by zase bylo možné říci, že pravidlo zákazu vměšování do záležitostí jiných států, včetně zákazu narušení územní integrity a politické nezávislosti, není porušeno pouhým sběrem informací. Pak by to znamenalo, že potud, pokud nedojde k porušení pravidel diplomatického práva nebo lidských práv (př. z hlediska použitých technik či tzv. poměřování), není norma, která by výzvědnou činnost v době míru regulovala. Naopak vidíme, že státy, jakožto tvůrci a zároveň adresáti norem mezinárodního práva špionáž v různé míře provozují.

Nedá se v tomto jednání spatřovat tzv. usus longaevus a opinio necesitatis coby prvky mezinárodněprávního obyčeje? Proč ani po přijetí Charty OSN, která reprobuje vměšování se do vnitřních záležitostí cizích států, nedošlo ke změně jejich chování? Pokud se naopak přikloníme k závěru, že špionáž je nelegální, i když k ní na mezinárodní scéně dochází, co to znamená pro mezinárodní právo? Je tato celosvětová a dlouho trvající praxe nelegální praxí? A pokud ano, neznamená upřednostnění národních zájmů v podobě provozování špionáže před dodržováním mezinárodněprávních závazků neefektivitu norem mezinárodního práva?