S účinností zákona č. 89/2012 Sb. přibylo diskuzí o punitive damages. Ne snad, že by před tím neexistovaly, vedl je např. i Ústavní soud,[1] jenom jich prostě přibylo. Myslím si, že většina z nich dochází k závěrům shodujícím se s českým právním řádem v celé jeho šíři. Takovým závěrem je dle mého názoru závěr, že punitive damages jsou neslučitelné s právním řádem České republiky a vůbec s naším právním systémem jako takovým.
Punitive damages se nesrovnávají zj. s ústavní zásadou nulla poena sine lege certa, protože zákon nikde výslovně nestanoví, že taková trestní složka náhrady újmy má být uložena, natož v jaké výši. Dále se neslučují se základními zásadami civilního procesu, zj. zásadou projednací a zásadou formální pravdy. Podle zásady projednací nesou břemeno tvrdit a prokazovat účastníci. Podle zásady formální pravdy postupuje soud při zjišťování skutkových okolností formálně namísto aktivního zjišťování, kde leží pravda. Pokud by byl v civilním řízení ovládaném těmito zásadami uložen trest (punitive damages), dojde k rozporu se zásadou presumpce neviny, neboť v případě, že škůdce neunese důkazní břemeno, nebude soud v souladu s uvedenými zásadami zjišťovat pravdu ani nebude považovat škůdce za nevinného, nýbrž rovnou uloží trest.
Ačkoliv uznávám, že v mnohém jsou punitive damages přitažlivé, dospívám k závěru, že nejsou slučitelné s českým právním řádem.[2]
[1] viz např. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 16/04 a disentní stanovisko Elišky Wágnerové
[2] K dalším argumentům viz např. moji diplomovou práci dostupnou skrze web knihovny Univerzity Palackého na <https://library.upol.cz/arl-upol/cs/csg/?repo=upolrepo&key=49512126783>