Asi každý student práv si ze svých let strávených na fakultě pamatuje vtip, který si dělá legraci z rozdílu mezi mezinárodním právem veřejným a mezinárodním právem soukromým, jehož pointou je sdělení, že mezinárodní právo veřejné vlastně vůbec není právo. Přestože jde do značné míry o nadsázku, poukazuje tento žert ve své podstatě dobře na jedno z několika slabých míst celého tohoto právního odvětví.

Definic pojmu „právo“ existuje celá řada a současná nauka se pro vyřešení otázky, co to vlastně právo je, rozhodla, že je raději do vymezení tohoto termínu zahrne všechny a označila právo za multidimenzionální fenomén či polysém. Přestože tedy lze k tomuto pojmu přistupovat velmi různorodě, panuje široká shoda na tom, že jedním z podstatných znaků práva je jeho vynutitelnost nějakou vyšší autoritou.

A právě tento prvek je v mezinárodním právu veřejném jedním z nejvíce problematických. Mezinárodní právo veřejné představuje poměrně specifické právní odvětví, jehož zvláštnosti jsou dány především tím, že jeho historicky nejdůležitějšími subjekty jsou státy, jejichž vztahy se dle současného pojetí řídí zásadou svrchované rovnosti. Existují zde tedy zcela zřejmé mantinely pro vynucování chování v souladu se zásadami mezinárodního práva veřejného a rozdíl oproti situaci ve vnitrostátním právu, kde tuto roli přebírá stát, je naprosto zřejmý.

Tento rozpor se do určité míry pokoušejí překonat mezinárodní organizace, ať už tím, že poskytují prostor pro spolupráci států a usnadňují nalézaní kompromisů, anebo tím, že vytvářejí jistý sankční mechanismus, který reaguje na nejzávažnější porušení zásad mezinárodního práva veřejného. Jako nejočividnější příklad druhého zmíněného přístupu lze nepochybně uvést OSN, jejíž ambicí je zachování mezinárodního míru a bezpečnosti a dle Charty OSN má k dosahování tohoto cíle poměrně široké spektrum prostředků.  Otázkou však zůstává, do jaké míry jsou tyto prostředky skutečně využitelné v reálných případech.

Rada bezpečnosti OSN sice teoreticky může přijímat nejrůznější opatření k zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, podíváme-li se však na případy z prakticky celé historie činnosti tohoto orgánu, vidíme, že efektivní řešení nastalé situace přinesl málokdy. Stálými členy Rady jsou hlavní světové mocnosti, které si přirozeně chtějí chránit své zájmy v regionech, a není tedy překvapením, že v mnoha důležitých situacích došlo k využití práva veta, kterým disponují, což vedlo k zablokování dalšího postupu v dané otázce.