Správní řízení lze zahájit na základě žádosti (§ 44 SprŘ) nebo z moci úřední (§ 46 SprŘ). V druhém případě je zahájení řízení plně v kompetenci příslušného správního orgánu. Ve vztahu k adresátům veřejné správy zákon dává pouze možnost podat podnět, aby bylo řízení z moci úřední zahájeno. Je však nutné si uvědomit, že takové osobě zákon dává pouze právo podat podnět a k žádosti podatele být o naložení s tímto podnětem informován, nikoli již subjektivní právo na to, aby řízení z moci úřední bylo zahájeno. S tím je však spojeno vyloučení jakékoli procesní obrany podatele, např. ve formě odvolání proti odložení podnětu, neboť se nejedná o správní rozhodnutí, nebo v podobě žaloby na ochranu proti nečinnosti nebo žaloby na ochranu před nezákonným zásahem.
S ohledem na výše uvedené je nejprve nutno se zabývat otázkou, zda se obecně jedná o právo nebo povinnost správního orgánu správní řízení z moci úřední zahájit. V literatuře i judikatuře převládá názor, že se jedná o povinnost správního orgánu řízení zahájit. S odkazem na zásadu oficiality správní orgán řízení zahájit musí, jakmile se dozví o skutečnostech odůvodňující jeho zahájení.
Pokud se jedná o povinnost, ale její dodržování je vyloučeno z přezkumu, mám za to, že je nutné se ptát, zda je v demokratickém právním státě legitimní stanovování nevynutitelných povinností. O to více v oblasti veřejné správy, kdy i volná úvaha správního orgánu musí být vždy činěna v souladu se základními zásadami, zejm. ústavní zásadou zákonnosti, a je tedy připuštěn přezkum alespoň v těchto intencích, čímž je kontrolována neakceptovatelná libovůle rozhodování správních orgánů.
Z mého prvotního pohledu při zkoumání této problematiky, mám osobně za to, že není legitimní veřejné správě ukládat nevynutitelné povinnosti. Má důvěra ve správní orgány není veliká a věřím, že odložením podnětu namísto vedení správního řízení, si často příslušné úřední osoby šetří práci. Uvidím však, zda se můj pohled v průběhu studia daného problému nebude měnit.