Souhlasím s autorem v tom, "že zákonodárce tímto ustanovením sledoval zejména ochranu účastníků řízení, kterým dal možnost svůj chybný úkon ještě odvolat." Stejně tak souhlasím s velmi jasným faktem - ustanovení nebere v potaz moderní technologie, protože pochází z doby, kdy tyto technologie nebyly dostupné. Na druhou stranu, osobní doručení účastníkem, či osobně učiněný úkon v rámci ústního jednání fungují stejně jako moderní technologie, např. datová schránka - účinek nastává okamžitě. A tato "technologie" (osobní doručení, ústní jednání) byla dostupná i v době, kdy toto ustanovení vzniklo a bylo zákonodárcem do kodexu vtěleno. Myslím, že to není chyba a že není nutné ustanovení novelizovat/vypustit/tvarovat výkladem. V některých situacích totiž účastníky řízení není nutné chránit před jejich chybami, ale je naopak nutné požadovat, aby nesli následky svých chyb. Zdá se, že jednou z takových situacích je i ta, kdy účastník jedná/činí procesní úkon bezprostředně (osobním doručením, ústně, datovkou). V takové situaci si totiž účastník má uvědomovat (a tímto je k tomu vychováván), že jeho jednání je ireversibilní, tj. má nevratné následky (účinky). Funguje to tak v reálném životě, přírodních vědách (akce vyvolává reakci, atd.) a nevidím důvod, proč by to tak nemohlo fungovat i v právním světě a právní vědě. Ad absurdum - pokud bude možnost odvolat jakýkoliv jednou učiněný úkon, tak bude všechno relativní a bude docházet k nepředvídatelnosti procesu a práva, což by vytvořilo naprosto neudržitelnou situaci. Dle mého je tedy na místě, aby bezprostředně činěné úkony byly neodvolatelné a všichni účastníci i soud měli jistotu o jejich závaznosti. To mimo jiné povede k tomu, že úkon činící účastník dostojí českému pořekadlu "dvakrát měř, jednou řež" a pořádně si rozmyslí, co a proč dělá (a jeho advokát s ním). Lze samozřejmě namítnout, že může dojít k situaci, kdy nějaké jednání učiní skrze datovou schránku neoprávněná osoba - v takovém případě jde už ale o jiný problém, jde o problém účinnosti učiněného úkonu, nikoliv odvolání úkonu, a rozhodovací praxe jej má, řekl bych, uspokojivě vyřešený (viz např usnesení NS ČR č. j. 27 Cdo 4927/2017-475 ze dne 23.1.2018).