Autorův příspěvek se týká problematiky zaměřenosti projevené vůle, jakožto pojmového znaku právního jednání. Zcela souhlasím s tím, že pouhý nástup do  dopravního prostředku, stejně jako vstup do označeného prostoru (např. metra), nestačí ke konkludentnímu uzavření smlouvy o přepravě. Vždy je potřeba také zkoumat vůli přistoupívší osoby, a to v zásadě z objektivních okolností. Půjde tedy o non negotium, když člověk vstoupí do prostoru metra jen z důvodu, že se mu tam před několika vteřinami zaběhlo dítě. Obdobně tomu tak bude v případě, kdy příbuzný vstoupí do městského hromadného prostředku proto, aby pomohl svému blízkému, který právě vystupuje, s těžkými zavazadly. 

V případech, kdy i za pomocí normativního výkladu (teorie důvěry) dojdeme k názoru, že úmyslem přistoupívší osoby nebylo uzavřít smlouvu o přepravě, nelze hovořit o právním jednání. Právo požadovat smluvní pokutu by tak nevzniklo.

Nesouhlasím však s názorem, že smlouva by měla být uzavřena až v okamžiku zahájení přepravy (uzavřením dveří), a to zejm. z důvodu povinnosti nahradit újmu na zdraví ve smyslu § 2554 odst. 1 ve spojení s § 2927 občanského zákoníku. Mám za to, že již v okamžiku nástupu do vozidla se uplatní § 2551 občanského zákoníku, tedy povinnost dopravce zajistit bezpečnost a pohodlí cestujících (např. povinnost nahradit újmu cestujícímu způsobenou zpožděním městského hromadného prostředku, které vzniklo právě z důvodu poruchy zavírání dveří).

Dalším námětem k diskuzi může být:

• problematika smluvní pokuty ve vztahu možnosti cestujícího (zpravidla spotřebitele) se se zněním a výší smluvní pokuty seznámit. 
• jakou povahu má přepravní řád (jedná se o obchodní podmínky)?
• pokutová amnestie v rámci Dopravního podniku Ostrava