Myslím, že popsat v pár větách možný budoucí vývoj právního postavení robotů je skoro až nadlidský úkol. Na pozadí autorových úvah vidím zajímavý problém, jaký význam bychom měli přikládat vědomí, resp. co vůbec můžeme o povaze vědomí a jeho přítomnosti tušit. Každý člověk si je jistý tím, že vědomí má. Jeho přítomnost předpokládáme u druhých lidí i zvířat, jen stěží však u robotů. Autor poznamenává, že mezi lidmi a roboty budou časem vznikat citové a funkční vazby. Tento postřeh považuji za důležitý. Ačkoliv robot nebude vědomý, bude se nám jako člověk jevit, a emoce, které v nás bude vyvolávat, budou skutečné. Uvažujeme například, kdo má být nositelem lidských práv. Některé teorie přitom pracují s konceptem tzv. normativního aktérství. Normativní aktér je ten, kdo je schopen prospektivního a účelného jednání, což není třeba případ pacienta, který je v trvalém a nezvratném vegetativním stavu. Jen málokdo by ovšem řekl, že takový člověk není nositelem lidských práv. Tato práva mu přiznáváme a příčinou, která nás k tomu vede, bude podle mého soudu ve skutečnosti právě to, že tento jedinec jako člověk vypadá, že k němu máme nějaký citový vztah. Naše emoce v každodenním životě zpravidla poráží logiku. Z tohoto hlediska bych význam vnější podoby rozhodně nepodceňoval. Je ovšem otázkou, zda lidé budou opravdu stát o to, aby vznikali roboti, kteří budou od nerozeznání od nich samotných. Lidé budou možná akceptovat existenci humanoidních robotů, kteří budou specializovaní na naplňování jejich dílčích potřeb, ale bylo by pro většinu společnosti opravdu tak snadné přijmout myšlenku, že vedle nás budou roboti, kteří budou schopni plnit natolik komplexní soubor úkolů, že se fakticky vyrovnají lidem a ještě je v lecčems předčí? Chce člověk opravdu stvořit něco, co ho překoná, nebo si jen zvýšit vlastní pohodlí? Nietzsche snil o tom prvním, nemyslel si však, že tuto touhu opravdu sdílí většina lidí.