Autor si stanovuje velmi zajímavou otázku, komu patří vytržený zub, kdy mimo jiné uvádí, že vytržený zub není sice věcí, je však předmětem osobnostních práv. Dospívá však k názoru, že toto pojetí neodpovídá realitě a uvádí, že vytržený lidský zub by měl být prostřednictvím fikce věcí v právním slova smyslu.

S tímto názorem autora si dovolím polemizovat, neboť vytržený zub, potažmo jakýmkoliv jiným způsobem oddělený zub od těla nesplňuje dle mého názoru základní definiční znaky věci, kterými jsou: odlišnost od osoby a živého zvířete, užitečnost, ovladatelnost a samostatná existence ve vnějším světě. V případě vytrženého zubu jako takového však postrádám jeho užitečnost. Dokud byl tento zub součástí chrupu, plnil svou úlohu, ale čím by mohl být pro někoho užitečný vytržený lidský zub? Na rozdíl např. od vlasů, které se sice jednak samy obnovují, ale užitečnost je zde zřejmá – např. výroba paruk. Naopak v případě vytrženého zubu zde užitečnost nevidím, výjimkou by mohl být zub, který by byl něčím zajímavý, takže by jej bylo možné použít k výukovým účelům, avšak toto nastane v naprosto minimálním počtu případů.

Souhlasím však s autorem v tom, že osoba, které byl zub vytržen, by měla mít právo na to, aby jí byl zub vydán, např. na památku. Souhlasím také s tím, že zub je možno natolik vyčistit a dezinfikovat, že vydáním zubu nevzniká riziko šíření nějaké nákazy, ani tím nedochází ke snižování lidské důstojnosti, proto nevidím důvod, proč by měl mít zubař možnost nevydat zub zpět pacientovi. Je to přeci sám pacient, kdo souhlasí se zákrokem, kterým je mu zub vytržen a právě z toho důvodu, že zde není riziko šíření nákazy, nebo riziko snižování lidské důstojnosti, nemělo by být nezbytné zub zničit, a proto by měl mít pacient nárok na vydání zubu, který mu byl odejmut.