Martin Hapla ve své reakci na článek "Má vize zakotvení soudní poroty v České republice 21. století" zasazuje debatu do kontextu potřeb dnešního soudnictví, respektive volá po zkoumání důvodů pro zavedení porot v České republice s tím, že poroty nejsou u nás tradičním institutem. Nevím, jak doktor Hapla chápe pojem tradice, zda se jedná o tradici polistopadové České republiky, nebo Československa od roku 1918 do 1989. Pakliže bychom se shodli na tom, že za tradici lze označit přístupy v právu a právní vědě přijímané před rokem 1989, pak vidím možnost ve zkoumání laické justice v období první až třetí republiky. Poroty byly zavedeny Ústavou z roku 1920, která v § 95 odst. 2 a 3 bez dalšího odkazuje na podzákonné předpisy. Tím předpisem je zákon č. 278/1919 Sb., o sestavování seznamu porotců, později nahrazen zákonem č. 232/1947 Sb., o porotních soudech. Odstavec 3 § 95 Ústavy z r. 1920 prováděl zákon č. 268/1920 Sb., o dočasném zastavení působnosti porot. Přikláním se tedy ke zkoumání historických důvodů pro zavedení tohoto institutu a způsob jeho (ne)fungování. Jako argument proti porotnímu systému si vybavím, když jsem pro časopis FAKT na Právnické fakultě MU dělal rozhovor s prof. Věrou Kalvodovou. Připomněla svoji zkušenost ze Spojených států, kdy za stejné důkazní situace rozhodovaly čtyři poroty různě. Připomínám, že šlo o mock trial, tedy cvičný proces. Přesto se mi institut poroty zdá neudržitelný a vývojem české justice překonaný.