Autor doporučuje určit právní formu strategie pro vypořádání se se změnami klimatu v podmínkách České republiky. Ačkoli mou specializací není správní právo, pokusím se shrnout pár myšlenek, které mě k tomuto tématu napadají.
Forma činnosti správy je ve správním právu důležitá. Určuje, jaké účinky správní akt má a jakou procesní obranu můžeme proti němu použít. Autor navrhuje, aby se forma adaptační strategie legislativně stanovila. Ne zcela přesvědčivě ovšem vysvětluje, proč je nutné, aby taková strategie vůbec měla povahu hard-law. Obecně prameny práva slouží k zakládání práv a povinností. Letmým pročtením dokumentu (dostupný i elektronicky[1]) jsem nenabyl názoru, že by cílem strategie bylo právě toto. Naopak působí jako shrnující text použitelný maximálně jako soft-law pro argumentaci při výkladu právních norem. Z dokumentu není patrné, že by měl mít právní závaznost pro adresáty a ani proč by tato závaznost měla být potřebná. Nabízí se srovnání se strategickými plány soukromých společností. Ty totiž vytvářejí i obchodní korporace, univerzity, spolky a jiné právnické osoby. Jediný rozdíl je v původci – v našem případě je vydavatelem ministerstvo. Přitom nevidím důvod, proč rozlišovat strategické plány ministerstev a soukromých subjektů. I ministerstvo může stanovovat své priority a úkoly. Ne vše, co kdy člověk vytvořil, musí mít právní formu. Úprava povinnosti aktualizace a její periodicita je samozřejmě možná a asi i vhodná. Není nutné dávat právní formu dokumentu samotnému, pokud se nenajdou silné důvody, proč je to nutné.
Další moje myšlenka směřuje ke konkrétní autorem navrhované právní formě – opatření obecné povahy. Je pravda, že ne u všech pramenů správního práva je jejich povaha jednoznačně určitelná. Mnohdy měly poslední slovo soudy. Zákonodárce ale ve zvláštních předpisech může konkrétní formu stanovit (např. § 43 odst. 4 stavebního zákona stanovující formu opatření obecné povahy pro územní plán). Pak už není otázkou, jestli takovou formu dokument má nebo nemá, protože pozitivní právo zkrátka řeklo, že má. Možnou otázkou je jen to, jestli je taková forma vhodná a jestli by se optimálního výsledku nedosáhlo u formy jiné. Argument autora, že „Adaptační strategie by zjevně nemohla být opatření obecné povahy, pokud (jím není) obdobně koncepčně laděný dokument (politika územního rozvoje)“ tak z mého pohledu zkrátka neobstojí.