Autorka přináší zajímavý náhled na usnesení Nejvyššího soudu zabývající se vztahem dříve sepsané závěti a později sepsané listiny o vydědění. Závěry autorčina příspěvku však dle mého názoru nelze bez dalšího akceptovat. Předně se nelze spokojit s kritikou NS v otázce výkladu § 1494 odst. 2 OZ. Zůstavitelka zemřela 12. 8. 2006, § 1494 odst. 2 OZ se tak s ohledem na přechodná ustanovení OZ (zejm. § 3069 OZ) vůbec neaplikuje, nabízí se však otázka, do jaké míry má předmětný judikát ovlivnit výklad ustanovení § 1577 OZ.

Autorka se dále zamýšlí nad schopností laika rozpoznat rozdíl mezi zrušením závěti a vyděděním. Ze skutkového stavu popsaného v judikátu však vyplývá, že závěť sepisoval notář, listinu o vydědění pak advokát, s čímž se autorka opomněla vyrovnat. Je tedy otázkou, zda lze uvažovat o složitosti rozlišování mezi zrušením závěti a vyděděním i v tomto případě. 

Mám za to, že autorka rovněž implicitně zpochybňuje, zda má význam, aby vedle sebe mohla závěť a listina o vydědění ve vztahu ke stejné osobě obstát. Důsledkem vydědění by tak patrně mělo být rovněž zrušení závěti ve vztahu k vyděďovanému. Tento názor lze pokládat při nejmenším za excentrický. Důsledkem této právní argumentace by byla povinnost v listině o vydědění explicitně uvést, že nedochází ke zrušení závěti v rozsahu vztahujícím se k vyděďovanému. Mám za to, že takový postup by ve svém důsledku způsobil více problémů, neboť by byl vyvozen pouze judikatorně a neměl by oporu v textu zákona.