Zaujal mne rozsudek Nejvyššího soudu[1], ve kterém tento soud dospěl k názoru, že na zrušení závěti nelze usuzovat z pouhé skutečnosti, že zůstavitel pořídil listinu o vydědění, jíž vydědil závětí obmyšleného potomka. Nejvyšší soud se naopak domnívá, že v případě, kdy zůstavitel pořídí ve prospěch svého potomka závěť, lze toto pořízení pro případ smrti zrušit pouze tím, že zůstavitel pořídí další závěť, vedle které nemůže dříve pořízená závěť obstát, případně zničí listinu, na které byla závěť sepsána, nebo tím, že dříve pořízenou závěť výslovně odvolá samostatným právním jednáním nebo právním jednáním, které bude jako součást pojato do nové závěti či listiny o vydědění.

Proto pokud zůstavitelka sepsala závěť, kterou ustanovila dědici své děti a o deset let později pořídila listinu o vydědění, kterou vydědila svého syna z důvodu vedení trvale nezřízeného života, posoudil Nejvyšší soud tento projev vůle tak, že zůstavitelka nechtěla pouze, aby její syn dědil ze zákonné dědické posloupnosti, neboť v listině o vydědění neuvedla konkrétní údaj o datu závěti, příp. paušální ustanovení o zrušení všech předchozích závětí.

Domnívám se však, že tento názor není bezproblémový. Při správném výkladu projevu vůle a při ctění § 1494 odst. 2 OZ, dle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, měl být závěr Nejvyššího soudu přesně opačný. Mám za to, že vůle zůstavitelky projevená v listině o vydědění byla zřejmá, tedy smyslem a účelem pořízení takové listiny bylo, aby její syn nedědil, a to jak ze zákona, tak ze závěti. Navíc vzhledem k tomu, že zůstavitelka byla osobou bez právního vzdělání, lze jen těžko souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že při sepisování listiny o vydědění zůstavitelka rozmýšlela nad tím, že tímto svým projevem chce docílit pouze toho, že její syn nebude dědit ze zákonné dědické posloupnosti, ale bude dědit ze závěti. Od zůstavitelky, jakožto právním laikovi, dle mého názoru nemůžeme takto hlubokou úvahu očekávat. Domnívám se dále, že nesprávný je taktéž závěr o tom, že listina o vydědění se nemohla vztahovat k pořízené závěti, neboť v ní nebyl učiněn výslovný konkrétní údaj o datu závěti či paušální zrušení všech předchozích závětí. Zůstavitelka pořídila pouze jedinou závěť, proto se domnívám, že bylo zřejmé, ke které závěti se listina o vydědění vztahuje, a proto nemělo být vyžadováno, aby závěť byla specifikována konkrétním datem.

[1] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2016, sp. zn. 21 Cdo 5111/2015.