Jak stanoví § 398 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen InsZ), oddlužení lze provést dvěma způsoby, a to buď zpeněžením majetkové podstaty, nebo plněním splátkového kalendáře. V prvním případě je cílem umožnit oddlužení jedincům, kteří nemají dostatečný příjem na plnění splátkovým kalendářem, zato však disponují přijatelným majetkem. Druhá forma je určena dlužníkům s pravidelným měsíčním příjmem, kteří jsou schopni během 5 let ohradit aspoň 30 % svých závazků. Zatímco v případě zpeněžení náleží mimo jiné do majetkové podstaty dle § 206 odst. 1 písm. i) InsZ i dlužníkova mzda nebo plat, splátkový kalendář je vázán pouze na výši příjmů.
Nabízí se otázka, proč by i v případě plnění formou splátkového kalendáře nemohly být zohledněny také jiné formy majetku dlužníka. Za situace, kdy povinný uhradí jako požadavek pro úspěšné oddlužení v rámci 5 let srážkami ze mzdy přesně 30 % svých závazků je přitom nelogické, proč by nemohlo dojít k vyššímu uspokojení přihlášených věřitelů zpeněžením jiných majetkových hodnot, obzvlášť pokud dlužník takovými aktivy prokazatelně disponuje. Přestože by takovýto postup prakticky stíral rozdíly mezi oběma způsoby oddlužení, jeví se jako spravedlivější a v souladu se smyslem a účelem zákona (§ 1 písm. a)) a základními zásadami (§ 5 písm. a)), jelikož by bylo došlo k zajištění co možná nejvyššího uspokojení přihlášených věřitelů.
Druhým analyzovaným problémem je otázka darovacích smluv, popřípadě smluv o důchodu v rámci insolvenčního práva. Dlužník žádající o oddlužení totiž velmi často disponuje pouze nepostižitelným minimem, ze kterého není možné stanovit ani minimální částku pro věřitele. Povinný se v takovém případě uchyluje k uzavírání smluv s příbuznými či přáteli, kdy příjem z těchto závazků je často jediným zdrojem financování oddlužení.
Kromě nutnosti přezkumu uzavření takovéto smlouvy z hlediska nepoctivého záměru dle § 395 odst. 1 písm. a) InsZ lze proti takovémuto postupu argumentovat, že se dlužník prakticky osobně vůbec nepodílí na uspokojení svých věřitelů a nelze ho proto spravedlivě osvobodit od plnění zbylých závazků. Dlužník totiž uspokojí své stávající závazky pouze uzavřením závazku dalšího, zpravidla již bezúplatného. Opačně lze argumentovat snahou o co nejvyšší uspokojení věřitelů, bez ohledu na původ poskytnutých peněz. Osobně se domnívám, že zájem věřitelů na alespoň částečném uspokojení jejich pohledávek by měl mít přednost před zpochybňováním původu těchto příjmů.