Sedmou novelou zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže („ZOHS“), byla Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže („Úřad“) stanovena povinnost využívat v řízeních pro porušení ustanovení na ochranu hospodářské soutěže institut tzv. sdělení výhrad. V tomto sdělení Úřad informuje účastníky řízení o svých dosavadních zjištěních, hodnotí skutkové okolnosti případu a jejich právní kvalifikaci a shrnuje hlavní důkazy. Nezřídka kdy však Úřad rovněž předjímá budoucí rozhodnutí ve věci samé. Na rozdíl od období před uvedenou novelou ZOHS je vydání sdělení výhrad obligatorní náležitostí řízení před ÚOHS a její nedostatek vyvolává vadu správního řízení.
Sdělení výhrad není však pouze informativním úkonem, nýbrž jsou na něj navázána rovněž další práva či povinnosti účastníků řízení. Příkladmo lze uvést, že v řízení o zakázaných dohodách (§ 11 odst. 1 ZOHS) a v sankčních řízeních pro porušení § 3 odst. 1 ZOHS mohou účastníci po obdržení sdělení výhrad například navrhnout závazky ve prospěch obnovení účinné hospodářské soutěže.
Vedle toho se mohou účastníci řízení ke sdělení výhrad vyjádřit a navrhnout doplnění dokazování, k čemuž jim Úřad stanoví přiměřenou lhůtu, která nesmí být kratší než 15 dní od doručení sdělení výhrad. Lhůta by měla být samozřejmě přiměřená okolnostem případu, rozsáhlosti spisu, náročnosti posuzované materie a v neposlední řadě rovněž rozsahu sdělovaných výhrad. Zde se představy účastníků a Úřadu o přiměřenosti rozcházejí. Úřad tak například společnostem Strabag a.s. a Eurovia CS, a.s. v řízení ve věci možného porušení § 3 odst. 1 ZOHS stanovil lhůtu pro vyjádření v délce 21 dní. K tomu nutno dodat, že celý spis byl obsažen v 27 šanonech a samotné sdělení výhrad čítalo 92 stran. Připočtěme, že obě společnosti mají mezinárodní vedení, což s sebou nese i potřebu nechat alespoň část informací přeložit. Lhůta stanovená Úřadem, byť delší než zákonem stanovené minimum, se tedy v tomto světle jeví jako naprosto nedostatečná a Úřad svým výkladem pojmu „přiměřená lhůta“ zkracuje procesní práva účastníků.
Je s podivem, že tato opakovaná praxe Úřadu zůstává bez povšimnutí rozhodovací praxe krajských soudů a Nejvyššího správního soudu, které kritiku nepřiměřeně krátkých lhůt obsaženou v podávaných odvoláních a dovoláních nekomentují vůbec[1] či jen velmi povrchně[2].
[1] Srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2017, sp. zn. 29 A 144/2015.
[2] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2015, sp. zn. 8 Afs 25/2012.