Žalobce napravo z pozice soudce, žalovaný nalevo. Tradiční postavení účastníků v civilním řízení při jednání před soudem. Vzhledem k tomu, že rozmístění účastníků v civilním řízení nevyplývá se zákona, dá se usuzovat, že jde o zvyk, nepsané pravidlo. Co z tohoto pravidla vyplývá a jak může samotné postavení účastníků při jednání před soudem ovlivnit celé řízení je zajímavá otázka. Ráda bych ji zodpověděla na případu řízení dle občanského soudního řádu (řekněme „sporné řízení“) a řízení podle zákona o zvláštních řízeních soudních (ne zcela výstižně „nesporné řízení“).

Ve sporných řízeních se postavení účastníků jeví jako logické. Jedna strana žaluje druhou, která dle ní zasáhla do jejích práv. Postavení účastníků hlásí jasnou a srozumitelnou zprávu pro kohokoli v soudní síni, a to „stojíme proti sobě“. Jenže co je první snahou a otázkou soudce, který by měl náš spor rozhodnout? Po počátečních formalitách zpravidla následuje dotaz na strany, zda je ve věci možný smír. Někteří soudci tuto fázi berou pouze jako povinný bod jednání, jiní se opravdu snaží, aby věc byla skončena smírem. Vždyť je to nejideálnější řešení, když výsledek pochází z konsenzu obou stran.

Ještě očividnější je to v nesporných řízeních. Například ve věcech rodinného práva. Zde sice smír není zpravidla možný, jde však stále o hledání řešení, které je co nejvíce akceptovatelné pro oba účastníky a je samozřejmě v souladu s právem. Opět se zde hledá forma dohody, kdy postavení účastníků proti sobě tuto snahu podle mě nepodporuje. Smír chápu jako dohodu dvou a více stran. Když se dohoda uzavírá v soukromé sféře, za tzv. zavřenými dveřmi, panuje obecně pravidlo, že strany se lépe dohodnou u kulatého stolu. A to doslova. Při postavení stran naproti sobě, vzniká pocit opozice vůči protistraně a snaha se dohodnout je utlumena. Jde o maličkost, ale tato taktika je již roky používána a dokonce i varianta sezení stran vedle sebe, je obecně považována za pořád lepší, než postavení naproti sobě.

Myslím, že postavení účastníků je jen zvyk, nad kterým už nikdo moc nepřemýšlí. Pointou této myšlenky však rozhodně není snaha o kompletní změnu zasedacího pořádku v soudní síni. Spíš zamyšlení se nad možnostmi, které má v rukou soudce. Myslím si totiž, že je to hlavně on, kdo ve vhodných případech může využít taktik a pravidel jednání při uzavírání obchodních dohod. Často jde totiž o stejný princip hledání koncenzu, tak proč se neinspirovat?