Soudní porota jako neodmyslitelná součást angloamerického trestního procesu je objektem mého zájmu již od počátku právnického studia. Vždy mě fascinovalo, jak skupina občanů bez právnického vzdělání dokáže rozhodovat o něčem tak důležitém, jako je vina či nevina obžalovaného v trestním řízení. Po shlédnutí několika amerických dokumentů a filmů je jisté, že žalobce i obhájce musí být nejen skvělý řečník, ale i být velice přesvědčivý, rozcupovat svědka druhé strany a doslova předvést show. Troufám si říct, že se v USA opravdu vyplatí připlatit si za „lepšího“ právníka. Prostí lidé v porotě pak dají za pravdu tomu, kdo je vtáhne do děje a utvrdí ve své myšlence. Soudce pak již jen koriguje celé hlavní líčení a vyřkne v případě shledání viny obžalovaného jeho trest.

Kdyby byl institut soudní poroty zaveden v českém právním systému, myslím si, že by se zde žádná show nekonala, neboť někteří obhájci (v převážné míře ustanovení ex offo) si svou účast na hlavním líčení zejména odsedí a na dotaz soudu, zda mají nějaké otázky na svědka, shodně odpovídají, že nikoliv. Dále se obávám, že český lid by již od první chvíle kontaktu s obžalovaným měl jasno, zda obžalovaný trestný čin spáchal nebo ne (samozřejmě dle výrazu obžalovaného a jejich sympatií). S ohledem na uvedené mám za to, že zavedení soudní poroty v České republice by nebyl vhodný nápad, spravedlnost by dostala na frak a z hlavního líčení by se stala fraška, přičemž přítomný bulvární tisk by se zcela jistě zaměřil na členy poroty a jejich minulost.