Může si pacient ponechat svůj zub, který mu vytrhne zubař? Může být zub dědečka předmětem dědění? To jsou otázky, které mohou vznikat v souvislosti se zavedením tzv. první negativní definice věci uvedené v § 493 OZ. Lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, totiž nejsou věcí v právním smyslu. Vedle toho je na mnoha místech právního řádu zakotveno pravidlo, že lidské tělo ani jeho oddělené části nemohou být pro nikoho zdrojem finanční ani jiné náhrady (např. § 81 odst. 7 zákona o zdravotních službách, § 28 transplantačního zákona, čl. 21 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně). Na vytržený lidský zub nedopadá ani fikce movité věci uvedená v § 112 OZ, neboť jej nelze bezbolestně odejmout s tím, že se přirozenou cestou obnoví.[1] Z hlediska veřejnoprávního má vytržený zub povahu patologicko – anatomického odpadu a je nutné ho zlikvidovat.[2] Z výše uvedeného vyplývá, že oddělený lidský zub není věcí a zůstává předmětem osobnostních práv. Je ovšem toto pojetí zubu v souladu se smyslem a účelem právní povahy odděleným lidských částí? Odpovídá takto striktní pojetí oddělených částí lidského těla realitě? Domnívám se, že nikoliv.
Právní řád výše uvedenými ustanoveními chrání lidskou důstojnost, společnost před vykořisťováním z prodeje lidských orgánů a v neposlední řadě také společnost před různými infekcemi a zdravotními riziky.
Jsem však přesvědčen o tom, že není žádný legitimní důvod, proč oddělenému lidskému zubu přiznávat osobnostně právní ochranu, neboť takovýto zub žádný osobnostně právní prvek nemá. Proto se domnívám, že zubař (popř. jiná osoba) je na vyžádání povinen zub vydat svému původci, a to k jakémukoliv účelu. V dnešní době není problém vytržený lidský zub dezinfikovat tak, aby žádný přenos infekce nehrozil.
Z výše uvedeného mám za to, že vytržený lidský zub (ale i volně oddělený) by měl být prostřednictvím fikce věcí v právním smyslu. Stejně tak na ledvinové nebo žlučníkové kameny by se po oddělení z těla mělo hledět jako na movité věci. Nic by nemělo bránit vůli původce zubu převést jej na jinou osobu nebo zůstavit svému dědici. Na závěr lze uvést, že by se mělo ustanovení § 112 OZ vykládat extenzivněji.