Nový zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení  o nich (dále jen PřestZ), který vstoupil v účinnost 1. 7. 2017, a s nímž se právní praxe teprve sžívá, obsahuje celou řadu přechodných ustanovení, přičemž přinejmenším jedno z nich vyvolává otázky se své slučitelsnosti s ústavním řádem. Konkrétně v ustanovení § 112 odst. 2 PřestZ se stanovuje, že „ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“

Ustanovení § 112 odst. 2 PřestZ zavádí retroaktivitu nepravou. Dané ustanovení nepůsobí ex tunc i pro dobu minulou, nýbrž stanovuje, že ustanovení dosavadních zákonů o promlčecích dobách se od účinnosti nového PřestZ nepoužijí.  Byť je většinou nauky uznáváno, že nepravá retroaktivita vlastně není retroaktivitou, je na místě si položit otázku, zda v tomto případně i ona nepravá (nepřímá) retroaktivita může být neslučitelná s principem republiky coby demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR).

Přestože pouhá očekávání, že nedojde ke změně právní úpravy a případně též k nepravě retroaktivní aplikaci právní normy, nepožívají ústavněprávní ochrany, je potřeba konstatovat, že nepravě retroaktivní ustanovení § 112 odst. 2 PřestZ přesahuje hranice de minimis v oblasti zklamání důvěry v právo, je velmi překvapivé a chybí u něj vysoký společenský zájem vyvažující nabourání principu ochrany minulých právních skutečností“[1].Z toho důvodu je nutné shledat dané ustanovení jako celek neslučitelné s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). 

Promlčení představuje hmotněprávní (a nikoliv procesněprávní) institut, s nímž je spojen zánik odpovědnosti za přestupek. Listina v čl. 40 odst. 6 stanovuje jasně, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž pozdějšího zákona lze užít jen tehdy, je-li to pro pachatele výhodnější. Toto ustanovení Listiny je plně aplikovatelné i na řízení podle PřestZ. 

[1] Procházka, A. Základy práva intertemporálního se zvláštním zřetelem k § 5 obč. zák. Brno: Barvič a Novotný, 1928, s. 112.