Societas delinquere non potest a argumenty o trestní odpovědnosti právnických osob

Informace o článku

Autor: John A. Gealfow

Publikováno: 22.10.2016

O autorovi

Vložte recenzi

Psát články na Kanketsu a recenzovat články již napsané může kdokoliv. Jedinou podmínkou je registrace. Pokud již máte účet, přihlašte se. Pokud účet ještě nemáte, vyplňte krátký registrační formulář.

Klíčová slova
 smlouva o společnosti

 trestní odpovědnost právnických osob

 trestní právo

Stará římskoprávní zásada, kterou můžeme doslovně přeložit tak, že společnost se nemůže provinit. V moderní právnické mluvě – nemůže spáchat trestný čin. Problémem je ale hned první slovo – societas. Takto doslova se tato zásada v praxi trestního práva totiž nepřekládá. Slovo socitas se překládá všelijak – spolek, právnická osoba – jen ne společnost. Vyvozuje se z ní obecně hlavně to, že právnická osoba nemůže být trestněprávně odpovědná a tedy že zavedení trestní odpovědnosti je zásahem do této tradiční zásady.

Přitom v souvislosti s již více než desetiletí trvající debatou by už stálo za to si ujasnit základní pojmy. Můžeme začít třeba tím, že společnost (societas) není právnickou osobou. Společnost je a vždy byla založena smlouvou o sdružení. Od dob římského práva až do dnešního § 2716 OZ societas stále není právnickou osobou. Slovy občanského zákoníku společnost vzniká, zaváže-li se smlouvou několik osob ke sdružení se jako společníci za společným účelem.

Odpůrci trestní odpovědnosti právnických osob pravidelně argumentují – vždyť je v rozporu se základní trestněprávní zásadou platící již od římského práva. Není. Tato zásada říká jen to, že sdružení fyzických osob, které není právnickou osobou, nemůže být jako celek odpovědné. Autoři takových argumentů ale mají pravdu v tom, že římské právo pravděpodobně trestněprávní odpovědnost nevyvozovalo ani u právnických osob (pomineme-li příklady nemající charakter aplikace práva, ale zásahů daných politickou situací – např. odebrání městského statutu městu Capua po jeho dobytí Římany[1]).

Tolik k upřesnění argumentu samotného. A teď k jeho užitečnosti. V římském právu platila spousta zásad – např. že otrok je věc. Jen proto, že něco platilo v římském právu, neznamená, že to musí platit i dnes – a naopak. Doba se posouvá a legislativa na to reaguje. Řešíme jiné problémy, než se řešily ve starověkém Římě. Argumenty historií jsou vlastně obecně neužitečné, pokud neargumentujeme důvody této historické úpravy. Argument „ale takhle to platilo již v římském právu“ není pádným argumentem, pokud nepokračuje „poučme se z důvodů, proč taková zásada vznikla. Poučme se z toho, jak fungovala. Z negativních jevů, které se vyskytly poté, co platit přestala.“. Argument, že co je staré a co má tradici, je dobré a má platit, sám o sobě neobstojí.

[1] BERAN, Karel. Trestní odpovědnost právnických osob z hlediska teorie fikce. Trestněprávní revue. 2014, č. 5, s. 113)

Kanketsu je experimentální styl pro psaní odborných textů. Podstatou je stručné vyjádření myšlenky autora bez "vaty" okolo.