Právní věda na jedné straně definuje formální prameny práva, které považuje za závazné pro tvorbu zákonů, a na straně druhé materiální prameny práva, které mají být závazné jen z hlediska výkladu formálních pramenů. Je ale takto pojatá závaznost materiálních pramenů dostatečná?

Pokud uvažujeme o závaznosti materiálních pramenů, upřesněme nejprve, co jimi je. Postupujme analogicky: stejně tak, jako není formálním pramenem práva pro úpravu silniční daně jakýkoliv právní předpis, například ten o ochraně památných stromů, tak není materiálním pramenem práva pro silniční daň jakýkoliv jev, například stav vody v lipenské přehradě. Materiálním pramenem práva pro určitý skutkový stav mohou být pouze jevy pro tento stav relevantní. Nicméně zde je nutný ještě jeden korektiv: ne každý relevantní jev bude materiálním pramenem práva. Například úpravy silniční daně se může týkat demonstrace žádající, aby daň spadala jen na vozy nevyrobené v Česku. Takový jev není materiálním pramenem, neboť právní zakotvení tohoto požadavku by bylo diskriminační a tedy v rozporu s formálním pramenem vyšší právní síly. Materiálními prameny práva jsou pouze ty jevy, které skutečně spoluutvářely podobu určitého zákona, popřípadě jevy, na základě nichž Ústavní soud shledal jako neústavní zákonnou úpravu, která tyto jevy nezohlednila.

Tvrdím, že funkce materiálního pramene je obdobná jako funkce pramene formálního v tom smyslu, že i materiální pramen určuje či limituje činnost zákonodárce. A to nikoliv jen tak, že pomocí materiálních pramenů vykládáme již existující zákony, ale také, že z materiálních pramenů práva vyplývají závazné "pokyny" pro vytváření zákonů. A pokud zákonodárce tyto pokyny nerespektuje, důsledek je stejný, jako když nerespektuje "pokyny" vyplývající z formálních pramenů práva, tedy vznikne neústavní situace. Například pokud zákonodárce v úpravě vyměření silniční daně nezohlední výrazné rozdíly mezi uživateli silnic, třeba mezi podnikateli a nepodnikateli, pak vytvoří nerovnou a nespravedlivou právní úpravu. V případě zákonů s tímto defektem pak může Ústavní soud právní úpravu označit za neústavní a jako takovou ji zrušit, přičemž tento postup je ústavněprávní sankcí. Jestliže existuje sankce, pak existuje i povinnost, jež neměla být porušena, tedy povinnost zohlednit materiální pramen práva.