Squeeze-out, neboli nucený přechod účastnických cenných papírů, je situací, kdy hlavní akcionář (držící alespoň 90% akcií společnosti) vznese ve svém důsledku úspěšný požadavek na přechod všech ostatních účastnických cenných papírů na tohoto akcionáře. Vlastníci ostatních akcií (minoritní akcionáři) pak mají právo na přiměřené protiplnění v penězích, jejíž výše se nejčastěji určí znaleckým posudkem.

V případě, kdy minoritní akcionáři nesouhlasí s výší přiměřeného protiplnění, mají právo na tzv. dorovnání, resp. na přezkum a určení takové výše soudem. Soud pak na základě návrhu kteréhokoli z minoritních akcionářů přistoupí k jednání, jehož výsledkem je určení přiměřené výše protiplnění připadající na jednu akcii. V takovém řízení je pak často vypracováván nový znalecký posudek, který je zásadním důkazem sloužící soudu pro rozhodnutí o spravedlivém a přiměřeném protiplnění v konkrétním případě.

Při soudcovském zadání vypracování znaleckého posudku pak vyvstává otázka, zda by měl soud do procesu zpracování znaleckého posudku vstoupit tím, že znalci zadá konkrétní pokyny, jakým způsobem má znalecký posudek zpracovat, tj. jaké konkrétní postupy má znalec použít, zda má použít přirážku za riziko, resp. velikost, v jaké výši má použít diskontní sazby, resp. z jakých odborných názorů převládající ve znaleckých kruzích po celém světě (a v jakém konkrétním čase) má znalec vycházet atd., či zda by měl soud nechat zvolení těchto jednotlivých proměnných na samotném znalci.

Jsem přesvědčen, že tento úkol v podobě vstupování soudu do procesu zpracování znaleckého posudku výše uvedeným způsobem soudům nepřísluší, neboť soudci (až na výjimky) nemohou být objektivně schopni zadat znalci vypracování znaleckého posudku s určením všech v úvahu přicházejících parametrů, proměnných a dalších aspektů, když se jedná o vysoce odbornou otázku. Pokud bychom na výše uvedený vstup soudu přistoupili a soudci by tak měli povinnost konkretizovat, co přesně musí být obsahem jednotlivých znaleckých posudků, pasovali bychom soudy do role samotných znalců, popř. akademiků či právních teoretiků a v extrémním případě až do role zákonodárců, kdy by soudy svou činností (zakotvením a určením jednotlivých vstupních parametrů znaleckých posudků do budoucna) vytvářeli normy platného práva. Nehledě na to, že takovýmto vstupem soudů by docházelo k jejich neúměrnému přetěžování a zatěžování, společně se zasahováním do dělby moci ve státě, neboť by soudy začali suplovat roli pozitivních zákonodárců.